OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jméno Arjena Lucassena je již několik let pevně spjato se jménem skupiny (no spíše one-man projektu) AYREON. Všichni zasvěcení jistě odsouhlasí, že nejpozději od geniálního příběhu "Into The Electric Castle" z osmadevadesátého roku, jde o skutečně originální lahůdku. Touto deskou také značně stouply jeho akcie na mezinárodní scéně, takže na poslední řadovce už mohou účinkovat i hvězdy typu Bruce Dickinsona (kde ten zpívá snad všichni vědí).
No a mistra Arjena jednoho krásného dne napadlo, že použije některé skladby svého AYREONu, na jejichž základech postaví nově zaranžovanou desku plnou klidné esoterické hudby, celou instrumentální, s výjimkou dvou zpívaných kusů. A na scénu nám tak vstupuje čtrnáctileté pokušení jménem Astrid van der Veen. Ne, neděste se (netěšte - to podle vkusu každého soudruha), nejde o nic nezákonného. To jen hlas té dívenky byl tak kouzelný, že idea téměř nezpěvné verze vzala rychle za své. A dobře tomu, protože už Jarek Nohavica věděl, že „Dokud se zpívá…“ No nic, zpátky na Zem.
Ambientní hudbu má většina z nás zafixovanou jako něco příšerně kýčovitého a nudného, na poslech vhodného tak maximálně u milostných hrátek. Může za to především skutečnost, že pod tímhle názvem vám v obchodech budou vnucovat bezpohlavní klávesové výtvory „vhodně“ nazvané jako "V říši delfínů", "Sny o středověku", "Zvuky pralesního ticha" a podobné rádoby-romantické slátaniny. Takže na tyhle bludy koukejte v souvislosti s AMBEON hodně rychle zapomenout! Jejich pojetí, ač samozřejmě poklidnými nástroji a harmoniemi překypuje, totiž není striktně relaxační. Už jen tím, že základy mají občas rockový podklad, dostává drive od elektrických kytar a ušetřeni nezůstaneme ani typických AYREON-vesmírných-klávesových-rejstříků™. Hlas Astrid pak celou nahrávku zastřešuje, když ji zároveň posouvá k nadoblačným výškám. Na čtrnáct let je neuvěřitelná, pokud chcete bližší představu, vezměte Anneke z THE GATHERING a křísněte ji dejme tomu Lanou Lane (zůstaneme-li u zpěvulí, které s Arjenem již někdy spolupracovaly).
Závěrečné bodování je po čertech těžká věc. Hodně totiž záleží kde a v jakém rozpoložení si album poslechnete. Poklidná hudba není zdaleka vhodná pro každou příležitost, takže volím kompromis. Pro zapřísáhlé odpůrce podobných záležitostí (v tom případě sice nechápu, proč jste dočetli až sem, ale budiž) pět a půl bodu. Pro ty, kteří občas potřebují uklidnit mysl bodíků osm. A protože recenzi píšu já, jakožto člen druhé skupiny, přidám k výsledku ještě půlčičku navrch. Výsledek, správně Horáčku, tedy je sedm a jedna polovina. My tu matiku do konce roku vytáhneme, chlape bídná...
Arjen Lucassen společně se čtrnáctiletým zázrakem Astrid van der Veen přetvořili k obrazu ambientnímu něco nápadů a kompozic od AYREON. Hlavně díky "mazáckému" přednesu Astrid nepůsobí celek utahaně a i člověk znalý původních verzí se častokrát podivuje, jak mohou ty písně krásně fungovat i v novém balení. Zajímavý experiment.
7 / 10
Astrid Van Der Veen
- zpěv a sbory
Arjen Lucassen
- akustické a elektrické kytary, analogové klávesy,
Stephen Van Haestregt
- akusticé a elektrické bubny a perkus
Walter Latupeirissa
- basové kytary
John McManus
-
Pat McManus
-
Erik Norlander
-
Lana Lane
-
1. Estranged
2. Ashes
3. High
4. Cold Metal
5. Fate
6. Sick Ceremony
7. Lost Message
8. Surreal
9. Sweet Little Brother
10. Dreamer
Fate of A Dreamer (2001)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Transmission Records
Stopáž: 51:29
Produkce: Arjen Lucassen
Studio: Electric Castle
Další velmi pěkná Arjenova věc, která sice není až tak trvanlivá jako některé jeho desky vydané pod značkou Ayreon, každopádně v klidných chvílích potěší. Zpěv opět na výbornou!
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.